Na konci června k nám přijela posila z Čech; fotografka Sára a vedoucí chval Lenka s Verčou. Jejich příjezdem bohužel započal táhlý boj s nemocemi. Holky hned na začátku onemocněly malárií, já s Benem jsme dostali tyfus a všechny naše děti byly střídavě nemocné. I přesto jsme toho ale společně spoustu stihli!
Navštívili jsme školy, do kterých chodí naše děti z projektu. Na základní škole jsme si s dětmi hráli a učili je nové věci, jako například českou chválu Maranata nebo skládání origami. Na střední škole jsme dostali možnost přihlížet výuce a prohlédnout si všechny prostory. (Učitelé měli z “bílé delegace” respekt, proto vždy předem poslali jedno z dětí danou místnost uklidit.)
Jedno odpoledne jsme strávili u africké misionářky, která dělá podobnou práci jako já. Na fotografiích nám ukazovala důležité momenty své práce a u toho vyprávěla o dětech, které zachránila.
Také jsme dostali možnost jet s dětmi ze základní školy na výlet do Impala parku. První problém nastal hned před výjezdem, protože bylo víc dětí než míst v autobuse. Nakonec se nám to podařilo vyřešit, ale další potíž nás čekala před vstupem do Parku. Přestože už jsme měli předem koupené vstupenky, hlídači u vstupu po nás chtěli další peníze, protože předpokládali, že máme dolarů na rozdávání, když jsme bílí. I přes počáteční nepříjemnosti jsme si ale výlet moc užili.
O nějaký čas později nám doma přibyla spousta dětí. Některé z nich proto, že měly malárii nejvyššího stupně, což jsme se dozvěděli o týden později, protože to učitelé chtěli utajit, a nebo – a to by bylo ještě horší – o tom ani vůbec nevěděli, a některé proto, že je ti samí učitelé zbili za to, že nám to řekly. Víc dětí znamenalo sice více nepořádku a chaosu, ale také víc zábavy. Každý večer se stal skoro společenskou událostí, když jsme se všichni sešli u jednoho stolu a společně večeřeli. Někdy jsme dětem pustili film, což pokaždé sklidilo obrovský úspěch, především film Home alone.
Měsíc červenec byl tedy hodně hektický, ale zároveň i velice požehnaný. Uvidíme, co přinese ten další.